Drobečková navigace

Prozatímní ústava – zákon č. 37/1918 Sb.

Ústavní vývoj Československa započal prohlášením jeho samostatnosti Národním výborem československým 28. 10. 1918 a následným zákonem Národního výboru československého č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Tento zákon je normativním ohniskem právního řádu československého, ale i současného právního řádu České a také Slovenské republiky. Všechny právní předpisy se totiž od něho odvíjí a on sám odvozen z předchozího práva rakouského a uherského není. Vůči němu byl revolučním právem. I když šlo o první zákon, paradoxně dostal až pořadové číslo 11 v nově ustavené Sbírce zákonů a nařízení státu československého. Obecně je znám jako recepční norma, protože právní řád nového státu se vytvořil recepcí práva rakouského a uherského. V této fázi byl vytvořen československý stát bez určení formy vlády s tím, že veškerou moc centrálních rakouských úřadů převzal Národní výbor. Politickým zdrojem nového státu byla i deklarace Národní rady česko-slovenského národa v Uhrách v Martině z 30. 10. 1918 o zahrnutí Slovenska do nového československého státu. Mezinárodním zdrojem bylo uznání československého státu vítěznými dohodovými mocnostmi.

Toto revoluční období ukončilo přijetí Prozatímní ústavy 13. 11. 1918 č. 37/1918 Sb., účinná byla od 14. 11. 1918. Měla formu zákona, protože dosavadní právo neznalo ústavní zákony, ale již zakotvovala, že může být měněna jen kvalifikovanou většinou dvou třetin přítomných poslanců při přítomnosti alespoň dvou třetin členů. Prozatímní ústava již stanovila formu vlády jako republiku. Prozatímní ústava je naší nejstručnější ústavou a stačilo ji jen 21 paragrafů.

Hlavou státu byl prezident volený Národním shromážděním dvěma třetinami přítomných při přítomnosti nejméně dvou třetin členů. Funkční období prezidenta nebylo stanoveno a trvalo až do zvolení prezidenta podle definitivní ústavy. Prezident měl obvyklé pravomoci – zastupoval stát navenek, vypovídal se souhlasem Národního shromáždění válku a předkládal Národnímu shromáždění mírovou smlouvu ke schválení, byl nejvyšším velitelem ozbrojených sil, jmenoval a přijímal vyslance, jmenoval vyšší soudce a státní úředníky, měl právo milosti. Mohl do 8 dnů vetovat zákon, ale jeho veto mohlo Národní shromáždění přehlasovat stejnou většinou nutnou pro původní přijetí zákona. V oblasti vládní úkolů měl jeho akt kontrasignovat příslušný člen vlády. Prezident skládal slib před Národním shromážděním, ale složení slibu nebylo určeno jako podmínka ujmutí se funkce. Vzhledem ke zvolení Masaryka, který byl v cizině, ústava výslovně stanovila, že je-li prezident mimo území státu, vykonává jeho pravomoci vláda, která mohla pověřit jednotlivými pravomocemi svého předsedu.

Ústava zaváděla formu parlamentní republiky, ale zprvu vychýlenou k formě vlády shromáždění. Vychýlení k formě vlády shromáždění je vidět především na původním způsobu ustavení vlády, která byla volena Národním shromážděním, které ji mohlo kdykoliv jako celek odvolat vyslovením nedůvěry. Členové vlády skládali slib před Národním shromážděním. Počet členů vlády byl dán přímo ústavou na 17 s tím, že Národní shromáždění volilo předsedu a ministry vlády bez určení rezortů. Sama vláda pak ze svých členů volila náměstka předsedy vlády a stanovala ministrům konkrétní rezorty. Vláda rozhodovala ve sboru za účasti nejméně 10 členů, včetně předsedy nebo jeho náměstka. Návrh na vyslovení nedůvěry vládě musel býti podepsán nejméně jednou čtvrtinou poslanců, přijímal se prostou většinou za přítomnosti alespoň poloviny poslanců. Vláda mohla přijímat nařízení, které podepisoval předseda a nejméně devět ministrů.

Národní shromáždění bylo jednokomorovým parlamentem vzniklým z Národního výboru, který se rozšířil na 256 členů. Členové byli delegováni politickými stranami podle výsledků posledních voleb do Poslanecké sněmovny Říšské rady z roku 1911. Členem Národního shromáždění přestával být ten, kdo ztratil svéprávnost, či kdo byl odsouzen pro trestný čin a zároveň byl zbaven členství rozhodnutím Národního shromáždění přijatým dvoutřetinovou většinou přítomných. Národní shromáždění již nemělo veškerou státní moc, jako Národní výbor, ale přesto mělo dominantní postavení především do první ústavní změny v roce 1919, kdy přišlo o pravomoc volit členy vlády ve prospěch prezidenta. Mělo výlučnou zákonodárnou moc, čím došlo k centralistickému zásahu do práv zemí Čech, Moravy a Slezska, jejich zemské sněmy disponovaly dosud zákonodárnou pravomocí. Národní shromáždění bylo usnášení schopné při přítomnosti aspoň třetiny poslanců. Usnášelo se nadpoloviční většinou přítomných. Přítomnosti aspoň dvou třetin poslanců a dvoutřetinové většiny přítomných bylo třeba ke změně Prozatímní ústavy, zákona o všeobecných právech občanů, zákona ze dne 9. listopadu 1918 o osobní nedotknutelnosti členů Národního shromáždění, k volbě presidenta republiky a k usnesení o vypovědění války.

Ústava stanovila, že rozsudky a nálezy se vyhlašují jménem republiky. Jinak se však soudní moci nevěnovala. Nicméně soustava soudů zůstala zachována dle recepční normy a byly 2. 11. 1918 zákonem zřízeny Nejvyšší správní soud 2. 11. 1918 (zákon č. 3/1918 Sb.) a Nejvyšší soud (zákon č. 5/1918 Sb.), které na území československého státu dosud nebyly.

Prozatímní ústava ztratila platnost dnem 6. 3. 1920, kdy nabyla účinnost Ústavní listina uvozená zákonem č. 121/1920 Sb.