Drobečková navigace
Úvodní stranaÚstavní listina Československé republiky, uvozená zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb.
Ústavní vývoj Československé republiky jako jednoho z nástupnických států Rakousko-uherské monarchie je charakterizován úsilím o co nejrychlejší zakotvení základů demokratické státnosti a tím i o zaujetí pevného místa v Evropě, která se vzpamatovávala z následků první světové války. Po prohlášení samostatného státu zákonem z 28. října 1918 (dosavadní právní předpisy zůstaly v platnosti) následovalo v krátké době přijetí tzv. prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb. ze 14. listopadu 1918), která zakotvila prozatímní organizaci státní moci v nově vzniklém státě (Národní shromáždění jako orgán moci zákonodárné, prezident republiky jako hlava státu a vláda jako orgán moci nařizovací a výkonné). Z revolučního orgánu (Národní výbor) se mělo rozšířením stát Národní shromáždění označované jako revoluční. Složení tohoto orgánu tvořeného pouze Čechy a Slováky bylo odvozeno od posledních předválečných voleb v roce 1911. Ostatní národnosti žijící na území nového státu se jeho členy nestaly a nepodílely se (ani nehodlaly) proto ani na přípravě definitivní ústavy. Tato ústava je tak výsledkem dohody hlavních politických stran zastupujících Čechy a Slováky (ústava však hovořila o tzv. československém národě), zbývající národnosti, zejména Němci a Maďaři, ji považovaly za vnucenou a po vstupu do parlamentu po volbách v roce 1920 se proti ní trvale ohrazovaly (viz Peroutka, s. 1139 n.).
Ústava byla přijata 29. února 1920 ve formě zákona, který ji uvozoval pod označením „ústavní listina“. Její návrh byl připraven v ministerstvu vnitra (prof. J. Hoetzel), projednán předběžně s politickými stranami tehdejším ministrem vnitra Švehlou. Konečný návrh vyšel z intenzivní práce ústavního výboru Národního shromáždění od 8. ledna do 27. února 1920. Vlastní text zákona č. 121/1920 Sb. byl tvořen jednak uvozovacím zákonem o 10 článcích, ze kterých měly historický význam zejména ustanovení o hierarchii právních předpisů, o vyšší právní síle ústavních zákonů a především o zřízení Ústavního soudu, který měl rozhodovat o ústavnosti zákonů. Jednalo se tak o první ústavu, která zakotvila tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti zákonů, když rakouská ústava s obdobným ústavním soudem byla přijata až 1. října 1920. Všechny dosavadní ústavní předpisy byly zrušeny (Čl. IX).
K uvozovacímu zákonu byla připojena ona „ústavní listina“, která se stala jádrem ústavního systému Československa v letech 1920 - 1938. Měla preambuli, 6 hlav a 134 paragrafů. Třeba dodat, že kromě ústavní listiny bylo přijato ještě několik dalších ústavních zákonů, které byly prohlášeny za její součást (např. zák. č. 122/1920 Sb., jímž se stanoví zásady jazykového práva, úst. zák. č. 293/1920 Sb., o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního). Kromě toho byly přijímány další ústavní zákony (např. o úpravě státního občanství, o podepisování zákonů a nařízení), takže stejně jako předtím v Rakousku-Uhersku se jednalo z hlediska formy o ústavu polylegální. Souviselo to s představou, že ve smyslu tzv. tříprvkové teorie státu, je třeba všechny tyto prvky (státní území, státní občanství a státní moc) vymezit formou ústavy, popř. ústavního zákona. Kromě pololegálního charakteru je třeba zdůraznit i rigidnost této ústavy. K její změně bylo sice třeba jen tří pětin všech členů v každé komoře Národního shromáždění, avšak taková změna byla možná jen zákonem, který byl výslovně označen jako ústavní (Čl. I odst. 2 uvozovacího zákona).
Prvá hlava ústavní listiny obsahovala základní ústavní východiska pro povahu a organizaci státní moci a její vztah k obyvatelstvu. Československo bylo definováno jako demokratická republika s voleným prezidentem, kde je organizace státu založena na dělbě moci, jejímž jediným zdrojem je lid (§ 1 a § 2). Ústavní listina dále zdůraznila jednotu a nedílnost státního území, jehož hranice bylo možno změnit pouze ústavním zákonem (§ 3). Podkarpatská Rus měla mít jako samosprávné území nejširší autonomii slučitelnou s jednotností území státu. Stejně tak byl zdůrazněn unitární charakter státu v požadavku jediného a jednotného státní občanství (§ 4), jehož nabývání a pozbývání určovaly mimo poválečných mírových smluv zejména další ústavní zákony (č. 236/1920 Sb. a č. 152/1926 Sb.). Ve výjimečných případech ústavní listina (§ 46) počítala s referendem v případě rozporu mezi ní a Národním shromážděním, které zamítlo vládou předložený návrh zákona.
Druhá hlava ústavní listiny (§ 6 až 54) navazovala na vymezení parlamentní povahy státu a jako orgán zákonodárné moci zřídila Národní shromáždění, tvořené Poslaneckou sněmovnou (300 členů volených na 6 let, aktivní volební právo od 21 let, volitelnost od 30 let) a Senátem (150 členů volených na 8 let, aktivní volební právo od 26 let, volitelnost od 45 let). Volební právo měly od roku 1919 i ženy. Volební systém byl založen na poměrném zastoupení s minimálním disproporčním účinkem díky systému tří skrutinií přihlížejícímu k zastoupení politických stran národnostních menšin. Volební soudnictví bylo vytvořeno po anglickém vzoru, bohužel však judikatura Volebního soudu přispěla k posílení postavení politických stran a učinila z reprezentativního mandátu fiktivní institut. Poslanci a senátoři byli vybavení imunitou v širokém rozsahu, kdy v případě odepření souhlasu s trestním nebo disciplinárním stíháním bylo stíhání navždy (nejen po dobu výkonu mandátu) zcela vyloučeno. Obě sněmovny byly rozpustitelné prezidentem, přičemž Poslanecká sněmovna měla silnější postavení než Senát. Pouze jí byla politicky odpovědná vláda. Kromě toho ústavní listina (§ 79) zavedla právní odpovědnost členů vlády a prezidenta republiky ve formě impeachmentu po vzoru Spojených států. Obě komory nezasedaly permanentně, nýbrž byly svolávány k zasedání prezidentem dvakrát ročně. V době, kdy nezasedaly, zčásti jejich funkce plnil Stálý výbor tvořený 16 poslanci a 8 senátory (§ 54) jako další demokratický prvek ústavy. Mohl činit neodkladná opatření, ke kterým by bylo jinak třeba zákona a vykonával dozor nad mocí vládní a výkonnou.
Zvláštností ústavní listiny bylo v hlavě třetí (§ 55 až 93) přihlédnutí k tzv. kvadrialistické teorii dělby moci, když tato hlava hovořila výslovně o moci „vládní a výkonné“, když ve zvláštních částech upravila postavení prezidenta, vlády a ministerstev a nižších správních úřadů. Parlamentní povaha republiky byla vyjádřena jednak ve volbě prezidenta na společné schůzi komor Národního shromáždění, jednak v dualismu vládní a výkonné moci řešeném tak (§ 64 odst. 2), že veškerá vládní a výkonná moc náleží vládě, pokud není výslovně vyhrazena prezidentovi. Prezident jmenoval a odvolával předsedu a členy vlády, mohl se s nimi radit, vyžadovat od nich zprávy a mohl též schůzím vlády předsedat.
Hlava čtvrtá (§94 až 105) obsahovala obvyklé záruky nezávislosti soudní moci a vymezovala její organizaci. Soudci měly právo přezkoumávat zákonnost nařízení (podzákonných předpisů). Posuzovat ústavnost zákonů však bylo vyhrazeno Ústavnímu soudu o 7 členech jmenovaných na 10 let. Byla zaručena soudní kontrola zákonnosti správních aktů cestou koncentrovaného správního soudnictví. Hlava pátá (§ 106 až 127) obsahovala tradiční výčet práv, svobod a povinností občanů, byť je třeba zdůraznit, že na rozdíl od tradičních ústav 19. století se tato úprava vztahovala na všechny, pokud nebyla výslovně určena pro státní občany (§ 106). Byla zajištěna rovnost pohlaví a náboženství, což v té době rovněž nebylo obvyklé. Kromě tradičních svobod (osobní, pobytu, domovní, slova, tisku, shromažďování, sdružování, korespondence, učení, svědomí) je třeba zmínit zvláštní úpravu ochrany vlastnictví, kde § 109 umožňoval i vyvlastnění bez náhrady, stanoví-li tak zákon. Konečně zvláštností hlavy šesté (§ 128 až 134) byla úprava ochrany národnostních, náboženských a rasových menšin. K této úpravě zavázala Československo smlouva ze St. Germain-et-Laye (č. 508/1921 Sb.) a týkala se též možnosti optovat pro cizí státní občanství. Ačkoli ústavní úprava šla daleko nad rámec mezinárodního závazku Československa, národnostní otázka nakonec patřila k těm, které vedly k závažným problémům v jeho dalším vývoji až po Mnichovskou smlouvu 29. září 1938, vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15.
března 1939 a po skončení 2. světové války.
Při přípravě této ústavy převládala představa, že by měla platit po staletí. Ve skutečnosti tato ústava platila jen do roku 1938, kdy byla podstatně změněna zejména úst. zákonem č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny, úst. zák. č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi a úst. zákonem č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské (došlo i ke změně povahy a názvu státu). Přesto se stala základním východiskem pro vývoj ústavnosti na území Československa a později od roku 1993 na území České republiky. Na jejím základě se vyvíjela měřítka pro hodnocení institutů ústavního práva, jako jsou právní stát, parlamentní demokracie, dělba moci, ústavní soudnictví, volební systém s poměrným zastoupením, volební soudnictví, právo politických stran, veřejná správa a její soudní kontrola, základní práva, svobody a povinnosti, práva národnostních menšin, praktické základy tzv. obranyschopné demokracie atd. Tato ústava čerpala ze zkušeností a vzorů ústav Spojených států, Německa, Švýcarska, Belgie a sama se stala určitým vzorem pro další státy. Proto i přes krátkou dobu své platnosti zůstává nadále určitým měřítkem a pevných východiskem ústavního vývoje, ať již v kladném nebo negativním smyslu. V době rozpadu československé federace v roce 1992 bylo uvažováno, že by na čas mohla být v podstatné části obnovena její platnost do doby přijetí ústavy samostatné České republiky, nakonec se podařilo přijmout ústavu kompletní, nicméně v řadě konstrukcí na ústavní listinu z roku 1920 navazující.
Ne bez významu byla rovněž role ústavní listiny (a vůbec ústavního práva) tehdejší Československé republiky v mezinárodním měřítku. To souviselo právě s jejím demokratickým charakterem, zárukami ústavnosti a zákonnosti a ochranou národnostních menšin. Současně to byl její uměřený styl bez zbytečných programových deklarací, vyznačující se snahou o právnickou stručnost a přesnost vyjadřování. Slavností povahou se vyznačovala jen preambule ústavní listiny ovlivněná textem preambule Spojených států amerických. S postupem vývoje ve střední Evropě její význam rostl tak, jak se v okolních státech stále více prosazovaly antidemokratické a autoritářské tendence (Německo, Rakousko, Polsko, Jugoslávie). Je třeba přiznat, že k její znalosti ve světě přispěly i (často kritické) práce konstitucionalistů německé menšiny (Sander, Adler, Schranil, Rauchberg, Hartmann, časopis Prager Juristische Zeitschrift), neboť představovaly nepominutelnou část tehdejšího odborného zpracování naší ústavnosti a jejího srovnávání s vývojem v okolních státech.
Literatura:
Baxa, B.: Ústavní listina československé republiky a vliv cizích ústav. Sborník věd právních a státních, 1921, roč. XXI.
Broklová, E. První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920. Praha: Ústav pro soudobé dějiny ČAV 1992.
Gronský, J. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. I. díl 1914-1945. Praha: Karolinum 2005.
Hoetzel, J. Ústavní listina Československé republiky. Sborník národohospodářský, sociální a politický. Praha 1928.
Hoetzel, J., Joachim, V. The Constitution of the Czechoslovak Republic. Prague: Édition de la société l’effort de la Tschéchoslavaquie 1920.
Joachim, V.: Nová ústava republiky Česko-Slovenské. Veřejná správa, roč. 1938, č. 9-10.
Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges 2011.
Peroutka, F. Budování státu. III. díl 1920. Praha: Lidové noviny 1991.
Peška, Z. Československá ústava a zákony s ní souvislé. I. a II. díl, Praha: Československý kompas 1935.
Svoboda, E. Naše ústava. Jak zní a jak ji máme čísti. Praha: Státní nakladatelství 1935.
Weyr, F. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich 1937.
Weyr, F. Soustava československého práva státního. 2. vyd.,Praha: F. Borový 1924.
Weyr, F., Neubauer, Z. Ústavní listina Československé republiky: její znění s poznámkami. Praha: Orbis 1931.