Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 326/1991 Sb.

Ústavní zákon č. 326/1991 Sb. byl přijat 16. 7. 1991. Účinnosti nabyl 1. 9. 1991.

Jedná se o jeden ze zásadních ústavních zákonů reagujících na změnu totalitního režimu na režim demokratický a nejdůležitější posametový federální ústavní zákon týkající se soudní moci. Radikálně proměnil Hlavu osmou Ústavy z roku 1960, která se týkala soudů a prokuratury. Tento ústavní zákon nově definoval roli soudů, které měly chránit primárně ústavní zřízení a práva fyzických a právnických osob, nikoliv socialistický stát a organizace pracujícího lidu. Soudy a prokuratura od té doby rovněž nevychovávají občany „k oddanosti vlasti a věci socialismu“. Naopak byla zdůrazněna nezávislost a nestrannost soudců, což vedlo k celé řadě institucionálních změn. V prvé řadě byl zrušen dohled (a de facto i nadřazenost) prokuratury nad obecnými soudy. Zadruhé byla zrušena povinnost Nejvyššího soudu ČSFR i obou republikových nejvyšších soudů předkládat zákonodárným sborům zprávu o stavu socialistické zákonnosti. Zatřetí došlo ke změně mechanismu výběru soudců. Ústavní zákon č. 326/1991 Sb. zrušil volbu soudců zákonodárnými sbory a nahradil ji jmenováním prezidentem ČSFR (pro federální soudce), popřípadě předsednictvem národní rady (pro republikové soudce). Soudce Nejvyššího soudu ČSFR jmenoval prezident na návrh předsedy Nejvyššího soudu ČSFR po konzultaci s vládami oběma republik, soudce vojenských soudů pak na návrh ministra obrany ČSFR. Soudce republikových soudů jmenovalo předsednictvo národní rady na návrh vlády příslušné republiky. Za čtvrté, byl zrušen omezený časový mandát soudců, který v té době činil 10 let, a soudci byli nově jmenování doživotně. Za páté, zúžila se možnost odvolání soudce z funkce. Byla zrušena zásada „kdo jmenuje, ten odvolává“ (resp. „kdo volí, ten odvolává“) a naopak zakotven princip, že pro porušení svých povinností může být soudce odvolán jen kárným soudem. Těmito kroky nový demokratický režim reagoval na nejproblematičtější mechanismy zneužívané komunistickým režimem k ovlivňování výkonu soudní moci a zastrašování soudců. Některé důležité aspekty správy soudnictví jako například odvolávání a pravomoci soudních funkcionářů, dočasné přidělování soudců k ministerstvu spravedlnosti, rozvrh práce či zánik funkce soudce za zákona dosažením určitého věku však ústavní zákon č. 326/1991 Sb. ponechal neupravené.

Mezi další změny, které ústavní zákon č. 326/1991 Sb. přinesl, patří i změna označení osob podílejících se na výkonu soudní moci – soudci z povolání a soudci z lidu byli přejmenováni na soudce a přísedící. Soudci obecných soudů byli nově vázáni toliko zákonem (nikoliv „socialistickým právním řádem“) a povinni rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě (a nikoliv „v souladu se socialistickým právním vědomím“) V návaznosti na vznik Ústavního soudu ČSFR byla zakotvena konkrétní kontrola ústavnosti – pokud obecný soud dospěl k závěru, že jiný obecně závazný právní předpis odporuje zákonu, byl povinen řízení přerušit a podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Nález Ústavního soudu byl pak pro něj i pro ostatní obecné soudy závazný.

Z hlediska federalismu ústavní zákon č. 326/1991 Sb. nepřinesl nic nového. Mezi federální soudy se nadále řadily pouze Nejvyšší soud ČSFR, vojenské soudy a v době branné pohotovosti státu též polní soudy. Všechny ostatní soudy, tj. Nejvyšší soud ČR, Nejvyšší soud SR, krajské a okresní soudy, zůstaly republikovými soudy. Vzhledem k omezeným pravomocem Nejvyššího soudu ČSFR, které se týkaly převážně kompetenčních sporů a výkladu federálních zákonů, tak obě republikové soudní soustavy fungovaly de facto nezávisle na sobě a rozvíjely svou judikaturu vlastním směrem, přičemž Nejvyšší soud ČSFR neměl dostatečné prostředky, aby tomu zabránil.