Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. byl přijat 9. 1. 1991. Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) pak společně s uvozovacím ústavním zákonem nabyla účinnosti vyhlášením 8. 2. 1991.

Ačkoliv si to řada občanů ani poslanců v době jejího přijetí neuvědomovala, Listina představuje nejvýznamnější právní předpis, kterým československý ústavodárce reagoval na změnu totalitního režimu na režim demokratický (novou československou federální ústavu se nepodařilo pro národnostní a kompetenční spory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, které vyvrcholily rozpadem Československa v roce 1993, přijmout). Listina se skládá ze šesti hlav. Hlava první obsahuje obecná ustanovení, v nichž je zakotvena mimo jiné svoboda a rovnost lidí v důstojnosti i v právech, dále nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod, zákaz diskriminace a meze základních práv. Hlava druhá se věnuje základním lidským právům a svobodám a politickým právům. Hlava třetí zakotvuje práva národnostních a etnických menšin. Hlava čtvrtá zahrnuje hospodářská, sociální a kulturní práva. Hlava pátá se týká práva na spravedlivý proces. Hlava šestá, nazvaná „ustanovení společná“, obsahuje poněkud nesystematicky nesourodá ustanovení, jako je právo na azyl, společná limitační klauzule pro sociální práva a určení, která základní práva požívají i cizinci. Součástí ústavního zákona č. 23/1991 Sb. je rovněž „uvozovací“ vstupní text interpretační a technické povahy (k tomu viz níže), za kterým teprve následuje vlastní text Listiny.

Listinu představuje základní kámen v úsilí, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika (a posléze oba její nástupnické státy), stala demokratickým právním státem. Hned po svém přijetí se stala základem rozhodování všech státních orgánů ve vztahu k jednotlivci v ČSFR a rovněž jedním z předpokladů přijetí ČSFR a následně obou nástupnických států do Rady Evropy a později rovněž ve smyslu plnění tzv. kodaňských kritérií i důkazem v úsilí o přistoupení do Evropské unie. Tím naplnila jeden ze svých hlavních cílů, kterým byl návrat „do Evropy“.

Z hlediska pojetí stojí Listina na přirozenoprávním základě (stát tak základní práva a svobody garantuje a zakotvuje, není však jejich tvůrcem). Hlavním zdrojem inspirace při tvorbě Listiny byly mezinárodní smlouvy o lidských právech, a to zejména Evropská úmluva o lidských právech, dále Všeobecná deklarace lidských práv a v menší míře i ústavní vzory z jiných zemí a rozmanité filosofické zdroje (řecká filosofie, křesťanství, přirozenoprávní teorie, dělba moci, teorie materiálního právního státu či koncepce sociálního státu). V této souvislosti je nutné upozornit, že od Evropské úmluvy o lidských právech se Listina v mnoha ohledech liší, a to nejen širším katalogem chráněných práv (hospodářská, sociální a kulturní práva, právo na azyl, práva národnostních a etnických menšin), ale i menším počtem legitimních cílů ospravedlňující omezení politických práv, větším počtem nekvalifikovaných práv (které nemají svoji vlastní omezující klauzuli) a řadou dalších odlišností.

Mezi specifické charakteristické rysy Listiny patří zejména absence generální limitační klauzule a naopak zakotvení „společné limitační klauzule“ pro sociální práva. V době svého přijetí měla navíc Listina de facto nadústavní právní sílu a stala se jakýmsi „superústavním“ zákonem. O to se postaral § 1 odst. 1 uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb., který stanovil, že „ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod“ (důraz doplněn). Uvozovací ústavní zákon rovněž obsahoval „čistící doložku“, která znamenala, že zákony a jiné právní předpisy, které nebyly po 31. prosinci 1991 s Listinou základních práv a svobod v souladu, pozbyly účinnosti (§ 6 odst. 1 uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb.). Tímto elegantním krokem měla z československého právního řádu vymizet všechna ustanovení nekompatibilní s novým demokratickým režimem.

Přijímání Listiny bylo velmi komplikované, a to zejména z důvodů neshody české a slovenské politické reprezentace na jejím znění. Proto každá republika předložila 22. listopadu 1990 svůj vlastní návrh Listiny. Federálnímu shromáždění, které nechtělo vyostřovat již tak napjaté vztahy mezi oběma republikami, tak nezbylo než zpracovat svůj vlastní, tedy již třetí, návrh. Právě ve Federálním shromáždění bylo rozhodnuto o vyhlášení Listiny uvozovacím zákonem, který z ní udělal „superústavní“ zákon. Nejspornějšími body při přijímání Listiny byla otázka čl. 6 odst. 1 Listiny o ochraně lidského života již před narozením a formulace čl. 24 a čl. 25 Listiny (práva národnostních a etnických menšin), kde předložili své návrhy zejména poslanci maďarské národnosti. Nakonec se však podařilo Listinu v podvečer 9. ledna 1991 s pěti pozměňovacími návrhy schválit. 

Listina měla v době svého přijetí v roce 1991 i důležitý federativní aspekt. Podle původní koncepce měla Listina představovat celofederální standard lidských práv, který se mohl rozvíjet v republikových ústavách, přizpůsobovat jejich (zejména národnostním) poměrům nebo ponechat bez změny (viz § 4 odst. 1 uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb.). Listina tedy stanovovala pouze minimální standard ochrany lidských práv. Vzhledem k rozpadu federace k 1. 1. 1993 se však stalo toto ustanovení uvozovacího ústavního zákona obsoletní.

Osudy Listiny po rozpadu ČSFR byly v každém z nově vzniklých států odlišné. Slovenská republika vložila, s patřičnými úpravami, text Listiny přímo do Ústavy (Ústava SR publikovaná pod č. 460/1992 Sb.), Česká republika nakonec po dlouhých debatách ponechala Listinu v nezměněném znění (ale bez uvozovacího ústavního zákona) jako samostatný dokument a učinila ji součástí širšího pojmu ústavní pořádek (viz čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR) pomocí odkazu v čl. 3 Ústavy ČR. Ve sbírce zákonů ČR byla Listina publikována formou usnesení č. 2/1993 Sb. (nikoliv jako ústavní zákon), a proto je ústavně korektní citace Listiny následující: „Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky“. Toto kostrbaté řešení vyvolává v České republice dodnes řadu výkladových problémů.