Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci

Ústavní zákon byl právním dovršením politického rozhodnutí o federalizaci unitární Československé republiky, byť již obsahovala územní autonomii Slovenska. Ústavní zákon byl přijat Národním shromážděním 27. 10. 1968 a podepsán prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou 30. 10. 1968 na Bratislavském hradě, účinnost nabyl 1. 1. 1969. Stát byl definován jako národní stát dvou národů Čechů a Slováků. V preambuli ústavního zákona bylo uznáno právo na sebeurčení až do oddělení, byť způsob vystoupení členského státu z federace nebyl upraven. Forma vlády byla vlády shromáždění, když parlamenty byly nejvyšším orgány jednotné státní moci ve federaci i v republikách. Rozdělení působnosti mezi federaci a členské republiky vycházelo z taxativně určených výlučných působností federace (měna, obrana, zahraniční politika a mezinárodní smlouvy, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství, ochrana federální ústavnosti) a společných působností (finance, průmysl, zemědělství, doprava, pošty, normalizace měr a vah, vnitřní pořádek a bezpečnost aj.). V rámci společných působností vykonávala federace ty věci, které byly stanoveny taxativně. Působnosti a věci ústavně neuvedené patřily do působnosti republik. Federace byla jednotným celním územím. Mezinárodně právní subjektivitu měla jen federace, ne členské státy. Federaci tvořily dva státy – Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. V rámci státu existovalo dvojí státní občanství – občanství federace a členského subjektu federace. Prakticky se však uplatňovalo občanství federace, protože československý občan měl bez ohledu na občanství republiky stejná práva v obou republikách, určující byl trvalý pobyt.

Prezident republiky byl volen Federálním shromážděním na 5 let. Pro zvolení musel získat třípětinovou většinu všech poslanců v obou komor Federálního shromáždění a ve Sněmovně národů v každé její části. Prezident byl odpovědný Federálnímu shromáždění, ale nebyl ustaven způsob jeho odvolání. Měl absolutní materiální imunitu. Prezident nebyl podroben kontrasignaci, byť některé pravomoci vykonával na návrh vlády. Prezident jmenoval a odvolával vládu a mohl ji předsedat, zastupoval stát navenek, svolával a rozpouštěl Federální shromáždění, měl právo zákonodárné iniciativy, podepisoval zákony a zákonná opatření – neměl však právo veta, byl vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenoval generály a vyšší státní funkcionáře federace, měl právo milosti. Prezident měl absolutní materiální imunitu.

Parlamentem bylo dvoukomorové Federální shromáždění volené zprvu na čtyři roky. Sněmovna lidu měla 200 poslanců volených podle počtu obyvatel příslušné republiky. Sněmovna národů měla 150 poslanců, přičemž se volilo 75 v každé republice. Při hlasování ve Sněmovně národů se uplatňoval ve stanovených věcech zákaz majorizace a příslušná nadpoloviční či kvalifikovaná většina musela být dosažena nejen ve Sněmovně národů jako celku, ale i v části poslanců volených v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a v části poslanců volených na Slovensku. Zákaz majorizace se uplatňoval např. při volbě prezidenta, vyslovení důvěry vládě, přijímání rozpočtu, přijetí ústavního zákona a některých taxativně určených zákonů. Zákaz majorizace z dvoukomorového parlamentu fakticky činil parlament tříkomorový. Proto se o Federálním shromáždění hovoří jako o nedokončeném tříkomorovém parlamentu nebo parlamentu dvouapůlté komory.

Vláda byla jmenována a odvolávána prezidentem a odpovědna Federálnímu shromáždění. V čele vlády stál předseda. Členy vlády byli místopředsedové vlády, ministři a státní tajemníci. Státní tajemníci působili ve všech ministerstvech a platilo, že byl-li ministr občan České socialistické republiky byl státní tajemník občan Slovenska a naopak. Pro vyslovení důvěry vládě musel být souhlas obou sněmoven a uplatňoval se zákaz majorizace ve Sněmovně národů. Vláda byla odpovědna oběma komorám Federálního shromáždění jako celek i jednotliví ministři. Stačilo, aby nedůvěru vyjádřila jedna ze sněmoven a znamenalo to demisi vlády či konkrétního ministra. Federální ministerstva a výbory zřizoval ústavní zákon. Federální výbor byl správním orgánem s kolektivním vedením. V čele výboru byl ministr a tvořili jej další členové. Výbor byl jmenován rovnoměrně z občanů každé republiky.

Ústavní zákon o československé federaci zakotvoval i Ústavní soud, který měl řešit rozpory zákonů s federální ústavou i rozpory ústavních zákonů republik s federální ústavou. Ústava zmiňovala i ústavní soudy republik. Ústava zakotvovala federální banku v čele s guvernérem, která měla kolektivní vedení s paritním zastoupením každé republiky. Předpokládala se i existence národních bank bez ústavního určení jejich činnosti. Federální i emisní banky měly vykonávat emisní činnost, ovšem vydávání platitel bylo v působnosti federace.

Ústavní zákon o československé federaci zakotvoval i ústavní orgány členských republik s tím, že se předpokládalo přijetí jejich vlastních ústav. Nejvyšším orgánem republik byla národní rada, kdy Česká měla 200 poslanců a Slovenská 150. Předsednictvo národní rady plnilo nejen funkci řídícího orgánu parlamentu, ale i hlavy státu. To se projevovalo především tím, že jmenovalo a odvolávalo vládu republiky, která byla odpovědna národní radě.