Drobečková navigace

Ústava z roku 1960

Ústavní zákon č. 35/1960 Sb., o změně ústavního zákona o volbách do Národního shromáždění, o volbách do SNR a ústavního zákona o národních výborech z dubna 1960 předcházel přijetí nové ústavy, fixoval počet poslanců Národního shromáždění na 300. Volby byly spojeny s všenárodní diskusí o návrhu nové ústavy Československé republiky.[1]

Při přípravě nové ústavy se plně vycházelo ze sovětské ústavněprávní teorie a terminologie, podle Pavlíčkova kolektivu paradox ústavní situace po jejím schválení spočíval v tom, že rozpor mezi ústavou de facto a de iure byl podstatně menší než v případě předchozí ústavy, ústava byla plná proklamací.[2] Taktéž podle Jána Gronského je ústava z roku 1960 juristicky pod úrovní ústavy z roku 1948 (obsahuje spíše ideologické floskule, politickou a právní novořeč často bez konkrétního významu), je ale méně fiktivní než ústava z roku 1948.[3] Oproti tomu učebnice státního práva od kolektivu vedeného Peškou a Zdobinským ještě v roce 1988 stále potvrzuje kvalitu Ústavy ČSSR z roku 1960, neboť „Ústava reguluje politické vztahy a instituce a tím zároveň podává komplexní ideologický pohled na organizaci společnosti a státu“.[4] Obsah ústavy z roku 1960 byl podle Jaroslava Šabaty odrazem praxe 50. let, kosmeticky upravený neostalinský produkt, jehož hlavní součástí byla petrifikace vedoucí úlohy komunistické strany, tedy zakotvení jakési státostrany.[5] Ústava z roku 1960 je exhibicí již plně etablované komunistické právní vědy, která obsahuje závěry, k nimž tato právní věda dospěla.

Nový ústavní text vyšel ve Sbírce zákonů pod č. 100/1960 dne 11. července 1960 s tím, že téhož dne byl schválen v Národním shromáždění a téhož dne rovněž nabyl účinnosti a zrušil předchozí ústavu; není třeba zdůrazňovat, že byl parlamentem přijat jednomyslně, jak bylo v totalitním Československu zvykem. Charakteristické pro tuto ústavu bylo výslovné zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany, rozlišení typů vlastnictví a různá míra jeho ochrany (soukromé, osobní, družstevní, socialistické společenské vlastnictví). Úprava práv a povinností občanů vycházela z jejich kolektivního vnímání: „Ve společnosti pracujících, ve které je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsou rozvoj a zájmy každého jejího příslušníka v souladu s rozvojem a zájmy celé společnosti. Práva, svobody a povinnosti občanů slouží tedy svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a zároveň upevnění a rozvoji socialistické společnosti; s jejím rozvojem se dále rozšiřují a prohlubují. Ve společnosti pracujících může jednotlivec dospět k plnému rozvinutí svých schopností a k uplatnění svých oprávněných zájmů jen aktivní účastí na rozvoji celé společnosti, především náležitým podílem na společenské práci. Proto je práce ve prospěchu celku úřední povinností a právo na práci předním právem každého občana.“[6]  Nejprve jsou upravena práva hospodářská, sociální a kulturní, pak omezeně politická práva a na závěr osobní svobody (úplně absentuje ochrana soukromí, svoboda pohybu a pobytu). Byl rozšířen katalog povinností – chránit socialistické vlastnictví, dodržovat socialistické soužití, výkon veřejné funkce je povinností stejně jako obrana vlasti a socialistického zřízení. Oproti opulentnímu úvodnímu prohlášení byla ústavní úprava nejvyšších státních orgánů kusá a nepříliš důležitá, protože skutečná centra moci se nacházela mimo státní aparát, což v odvážném roce 1968 potvrdil i Pavel Peška v článku, kde upozorňuje, že pro faktickou ústavu v té době je příznačná vláda politických aparátů, čímž se nereálnou stává zejména ustanovení o pozici zastupitelských sborů.[7] Národní shromáždění má 300 poslanců, volených na dobu čtyř let, prezident i vláda jsou mu odpovědni, Národní shromáždění volí Nejvyšší soud i prezidenta. Prezidentem pak fakticky byl nejvyšší funkcionář komunistické strany (první tajemník ÚV KSČ). Silná pozice předsednictva Národního shromáždění zůstává stejně jako v ústavě z roku 1948, s ohledem na sporadická zasedání parlamentu (dvakrát ročně) jsou využívána předsednictvem podobná oprávnění jako má Národní shromáždění včetně možnosti vydávat zákonná opatření. Slovenská národní rada je národním orgánem státní moci a správy na Slovensku (bez obdobného orgánu na české straně). Dále pak ústava obsahuje části věnované národním výborům, soudům a prokuratuře. Soudy a prokuratura chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení i práva a oprávněné zájmy občanů a organizací pracujícího lidu, svou činností vychovávají občany k oddanosti vlasti a věci socialismu.   

Zábavné peripetie se odehrávaly v souvislosti se změnou státního znaku, který ústava definovala jako červený štít tvaru husitské pavézy s pěticípou hvězdou v horní části, na kterém je bílý dvouocasý lev nesoucí na hrudi červený štítek s modrou siluetou Kriváně a vatrou zlaté barvy, avšak i přes tento jasný popis musel být konkrétně specifikován ještě speciálním zákonem č. 163/1960 Sb., o státním znaku a o státní vlajce.

Ústava z roku 1960 byla prezentací výsledků socialistické právní vědy. I v ostatních odvětvích se objevuje snaha vybudovat formálně dokonalé a kasuisticky vyčerpávající socialistické právo. Šedesátá léta byla dobou velkých kodexů, byl přijat např. občanský zákoník, trestní zákon, občanský soudní řád, zákon o péči o zdraví lidu, kteréžto zákony s velkou řadou novelizací setrvávaly v právním řádu ještě dlouho po revoluci v roce 1989 (nový správní řád je z roku 2004, trestní zákoník z roku 2009, nový občanský zákoník až z roku 2012).

Zajímavým paradoxem bylo, že se po přijetí ideologické socialistické ústavy začaly společenské změny, jimiž docházelo k uvolňování poměrů – kulturní pluralita, rozvoj cestování, zakládání spolků apod. Právní úprava obsažená v zákoně o cestovních dokladech (č. 63/1965 Sb.) či v zákoně o periodickém tisku a ostatních informačních prostředcích (č. 81/1966 Sb.) poskytovala oproti minulosti v oblasti cestování a tisku spíše kvalitnější úpravu.  Tiskový zákon poprvé v Československu za komunismu legalizoval instituci cenzury a pokusil se definovat její pravomoci.[8] Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu, stala se státním orgánem, který řídil ministr, jejím úkolem bylo pozastavit uveřejnění a rozšiřování informací, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Tiskovým zákonem byl zaveden institut tiskové opravy, chránící jednotlivce před nepravdivými údaji publikovanými o něm v tisku.

Koncem 60. let dochází v Československu k další liberalizaci, lidé více cestují i za západní hranice, sdružují se, svobodněji tvoří umělecká díla, začíná tzv. obrodný proces v rámci komunistické strany, kdy jsou kritizovány určité chyby v její politice.

Některé z obětí trestní represe z 50. let byly již na začátku 60. let amnestovány nebo rehabilitovány (např. bývalí komunisté z popudu tzv. Kolderovy komise ÚV KSČ pro přešetření a dokončení stranických rehabilitací, dále také práce tzv. Pillerovy komise), v červnu 1968 byl přijat zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle tohoto zákona měl neoprávněně potrestaný nárok na zrušení rozsudku či jiného rozhodnutí, zveřejnění své neviny, zahlazení potrestání a náhradu škody, dále bylo možno vyvodit odpovědnost vůči osobám, které se na původním potrestání podílely.  

Na konci roku 1967 byl přijat nový volební zákon (zákon č. 113/1967 Sb., o volbách do Národního shromáždění), a ačkoli se podle něj nikdy nevolilo, jednalo se o zajímavý pokus o malé rozšíření plurality. Národní shromáždění mělo být voleno ve vícemandátových volebních obvodech, kde by počet kandidátů převyšoval počet mandátů, které mají být obsazeny. Soutěžili by spolu sice jen kandidáti Národní fronty, nešlo by tedy o klasický souboj politických sil, avšak jednalo by se alespoň o výběr z většího počtu kandidátů.[9] 

Zákonem č. 84/1968 Sb. z června 1968 byl novelizován tiskový zákon. Nová úprava obsažená v ustanovení § 17 tohoto zákona rušila cenzuru, neboť stanovovala, že je cenzura nepřípustná, přičemž cenzura byla definována jako zásah státních úřadů proti svobodě slova a obrazu a proti jejich rozšiřování hromadnými sdělovacími prostředky. V tomto kontextu je také zajímavý a pro judikaturu té doby neobvyklý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1968, který stanovil, že nepravdivými údaji, které jsou napravovány tiskovou opravou, jsou v podstatě informace skutkového rázu, nikoli již jejich hodnocení nebo názory na ně. Z toho plyne, že zákon počítá zásadně s tiskovou opravou skutkových tvrzení, nikoli zhodnocujících, kritických pohledů a závěrů; jiný výklad by se příčil samotnému pojmu a smyslu kritiky a nepřiměřeně ji zužoval.[10]

V červnu 1968 byl dále připraven zákon č. 128/1968 Sb., o Národní frontě, který byl schválen až po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v září 1968.  Zákon vychází „z humanistických principů socialismu a pluralitního pojetí politického systému“, zavádí pluralistické pojetí politického systému působícího uzavřeně v rámci Národní fronty, v celém zákoně chybí jakákoli zmínka o komunistické straně, zákon dokonce zavádí soudní přezkum rozhodnutí o zákazu činnosti politické strany. Tento zákon byl bez náhrady zrušen v prosinci 1970 (zákonem č. 146/1970 Sb.)

Literatura:

Michal Bobek, Pavel Molek, Vojtěch Šimíček (eds.): Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2009

Jan Gronský: Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa, 3. díl, 1960–1989.  Karolinum: Praha, 2007

Vladimír Kubeš: Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu, díl druhý, vydané Masarykovou univerzitou v Brně 1995

Viktor Knapp a kol.: Úloha socialistického práva a jeho zdokonalování při výstavbě rozvinutého socialismu. Nakladatelství Svoboda: Praha, 1987

Kol. Státní právo československé socialistické republiky. SPN: Praha, 1962