Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 71/2012 Sb. 

Ústavní zákon č. 71/2012 Sb. je zatím nejdelší novelou stávající české Ústavy (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). Ovšem i z hlediska věcného se jedná o poměrně významnou změnu českého ústavního systému: byla jí totiž zavedena přímá volba prezidenta republiky a v souvislosti s tím byla upravena i celá řada souvisejících otázek od odpovědnosti prezidenta republiky až po vymezení jeho pravomocí (např. přesunutí některých typů prezidentské milosti mezi kontrasignované pravomoci).

V původním znění česká Ústava stanovila, že prezident republiky je volen nepřímo na společné schůzi obou komor Parlamentu. Toto řešení, které bylo užíváno v příštích dvaceti letech (tj. 1993 – 2013), bylo inspirováno klasickým modelem parlamentní republiky, v němž prezident republiky není vnímán jako hlavní představitel výkonné moci, jehož postavení by vyžadovalo silnou demokratickou legitimitu nezávislou na parlamentu. Prakticky po celou dobu existence samostatné České republiky se však ozývaly hlasy požadující zavedení přímé volby prezidenta (cf. Kudrna 2012). Slovenský ústavní systém, který byl konstruován zároveň s českým, ostatně již v devadesátých letech podobný posun (od volby nepřímé k volbě přímé) prodělal.

Navzdory poměrně skeptickému postoji odborné veřejnosti (cf. Kysela 2008) ovšem byla v roce 2012 rozebíraná novela Ústavy přijata. V prvé řadě jí bylo explicitně zakotveno, že prezident republiky je volen přímo (čl. 54 odst. 2 Úst) a byly vymezeny základní vlastnosti volebního systému (čl. 56 Úst: např. volební systém či právo navrhovat kandidáta). Celá řada důležitých otázek ovšem byla ponechána beze změny (např. pasivní volební právo). Podrobnější úprava průběhu volebního procesu je pak obsažena v prováděcím zákoně (zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky).

Přímá volba českého prezidenta proběhla zatím pouze jednou (v roce 2013; stav k 30. 9. 2015), avšak již první volby odkryly některé problémy, které může nová úprava v praxi přinášet. Hned několik ostře sledovaných soudních řízení tak bylo iniciováno již ve fázi registrace kandidátů. Základní otázkou v nich bylo, jak ověřovat splnění podmínky, podle níž musí „lidový kandidát“ přiložit ke své kandidatuře petici s podpisy 50.000 oprávněných voličů. Celá řada potenciálních problémů pak souvisí s novými instituty volebního práva, které se v dosavadních volebních zákonech v této podobě nevyskytovaly: v tomto kontextu se jedná zejména o nastavení pravidel financování volební kampaně, omezení výdajů na kampaň a následnou soudní kontrolu dodržování těchto pravidel.

Další podstatná změna ústavního postavení prezidenta republiky se týkala jeho odpovědnosti. Prezident republiky byl a je z výkonu své funkce neodpovědný (čl. 54 odst. 3 Úst). Do přijetí ústavního zákona č. 71/2012 Sb. mohlo být toto pravidlo prolomeno pouze tehdy, dopustil-li se prezident republiky velezrady; v takovém případě mohl Senát na základě většinového rozhodnutí proti prezidentu republiky podat k Ústavnímu soudu žalobu. Na jejím základě mohl Ústavní soud prezidenta (byl-li shledán vinným) zbavit mandátu a způsobilosti jej znovu nabýt. Rozebíraná novela v souvislosti se zavedením přímé volby odpovědnost prezidenta republiky rozšířila (a je otázkou, zda ustanovení čl. 54 odst. 3 ještě dává v kontextu Ústavy smysl) i na případy „hrubého porušení Ústavy nebo jiné části ústavního pořádku“. Reálné dopady tohoto rozšíření odpovědnosti ovšem nelze přeceňovat. Zároveň se substantivním rozšířením odpovědnosti prezidenta republiky totiž byly změněny podmínky aktivní legitimace pro podání návrhu k Ústavnímu soudu. Nově jej může Senát pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny, přičemž je vyžadován souhlas třípětinové většiny přítomných senátorů, resp. třípětinové většiny všech poslanců. Tato procesní úprava činí z uplatnění odpovědnosti vůči prezidentu republiky spíše teoretickou možnost.

Odpovědnosti prezidenta republiky se dotklo i časové omezení jeho trestněprávní a správněprávní imunity pouze na dobu výkonu funkce (k tomu srov. i komentář k ústavnímu zákonu č. 98/2013 Sb.).

Zavedení přímé volby ovšem přineslo i problémy obecnější, které se dotýkají nastavení celého ústavního systému. Nabízí se tak otázka, nakolik nově získaná demokratická legitimita může „přepsat“ dosavadní chápání postavení prezidenta republiky v systému dělby moci (např. otázka diskrece při výkonu pravomocí, vztah k vládě a povaha kontrasignace apod.) a potažmo nakolik lze na přímo voleného prezidenta aplikovat stávající ústavní zvyklosti či judikaturu Ústavního soudu.

Literatura:

Kudrna, J. Přímá volba prezidenta – konec cesty trvající 23 let. In Kudrna, J. (ed), Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Praha: UK, 2012.

Kysela, J. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému? In Šimíček, V. (ed), Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky Brno: MPÚ, 2008.