Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů

Ústavní zákon č. 515/2002 Sb. je zajímavý hned z několika pohledů. V prvé řadě se jedná v podstatě o jednorázový (i když toto označení není zcela přesné – srov. dále) ústavní zákon, který stanovoval, jakým způsobem má být dán souhlas s přistoupením k Evropské unii. Zároveň jde ovšem dosud (k červenci 2015) o jediný právní předpis, který dovolil konání celostátního referenda.

Český ústavní systém vychází z principů zastupitelské demokracie; existence prvků (polo)přímé demokracie je sice Ústavou předpokládána (srov. čl. 2 odst. 2 Ústavy), avšak s výjimkou komentovaného ústavního zákona zůstává zavedení referend na státní úrovni pouze teoretickou možností. Na druhé straně je ovšem zakotvena možnost konání referend jak na obecní (zákon č. 22/2004 Sb.), tak na krajské úrovni (zákon č. 118/2010 Sb.).

Pokud by komentovaný ústavní zákon nebyl přijat, byl by podmínkou ratifikace přístupové smlouvy souhlas obou komor Parlamentu (čl. 49 Ústavy), podle čl. 5 odst. 2 tohoto ústavního zákona ovšem souhlas daný v referendu souhlas Parlamentu nahrazuje (čl. 1 odst. 1 pak ze souhlasu v referendu činí výlučnou možnost).

Důvodem přijetí komentovaného ústavního zákona byla snaha o zajištění co možná nejvyšší politické legitimity rozhodnutí o přistoupení k Evropské Unii, neboť se nepochybně jednalo o rozhodnutí s rozsáhlými politickými i právními důsledky. V posledních desetiletích se ostatně referenda o přistoupení k EU či o změnách primárního práva EU konala v mnoha členských i nečlenských státech (mj. Rakousko, Francie, Irsko či Finsko, z nečlenských pak Norsko).

Předmětem referenda bylo sice formálně pouze to, zda Česká republika přistoupí k Evropské unii či nikoliv, avšak nepřímo bylo samozřejmě rozhodováno o přistoupení za podmínek stanovených přístupovou smlouvou, jak ji vyjednala vláda. Ačkoliv tento ústavní zákon lze z určitého pohledu označit za jednorázový, bylo v něm předpokládáno opakování referenda v případě, že by souhlas k přistoupení nebyl dán. V takovém případě se opakované referendum mohlo konat nejdříve dva roky po referendu „neúspěšném“.

Tradičním problémem referend je stanovení podmínek platnosti (kvórum). Ústavní zákon č. 515/2002 Sb. stanovil pouze to, že přistoupení České republiky k Evropské unii je v referendu schváleno, odpověděla-li na otázku pro referendum kladně nadpoloviční většina hlasujících. Požadavek minimální volební účasti ani žádný srovnatelný způsob zajištění reprezentativnosti použity nebyly.

Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii se konalo ve dnech 13. a 14. června 2003; referenda se zúčastnilo asi 55 % oprávněných voličů, z nichž více než 77 % hlasovalo pro přistoupení.