Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 300/2000 Sb.

Ústavní zákon č. 300/2000 Sb. může být označen jako „bezpečnostní“ novela Ústavy. V prvé řadě reagovala na vstup České republiky do NATO a z toho vyplývající mezinárodní závazky. Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999, čímž na sebe mj. převzala mezinárodní závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy; v jejich rámci může vyvstat potřeba vyslat ozbrojené síly České republiky do zahraničí či naopak povolit určitou formu pobytu cizích ozbrojených sil na území České republiky (srov. např. čl. 5 Severoatlantické smlouvy).

Před komentovanou novelou musela být všechna taková rozhodnutí činěna Parlamentem (srov. čl. 39 odst. 3 a 43 odst. 2 Ústavy v původním znění), a to i v situaci, kdy by se jednalo např. o reakci na přírodní katastrofu či napadení jiného členského státu Severoatlantické aliance. Tento stav byl vnímán jako deficitní, neboť parlamentní rozhodování přirozeně vyžaduje s ohledem na zákonná pravidla jednání obou komor určitý čas. Dále pak musel Parlament rozhodovat i o operacích menšího rozsahu (např. vyslání vojenské polní nemocnice).

Tento základní model (parlamentní rozhodování) byl sice zachován, avšak zároveň byla novelou zakotvena i flexibilní procedura, v jejímž rámci určitá rozhodnutí v této oblasti (rozhodnutí pokrývající kratší časové úseky) mohla činit vláda.

Vláda tak může zejména rozhodovat o vyslání ozbrojených sil do zahraničí či o pobytu cizích ozbrojených sil na území České republiky na dobu nejdéle 60 dnů (v takovém případě ovšem musí být splněna některá z hmotněprávních podmínek podle čl. 43 odst. 4 Ústavy). Při průjezdu cizích ozbrojených sil či o účasti na mezinárodních vojenských cvičeních pak vláda podle Ústavy hmotněprávními podmínkami vázána není (může taky vyvstat interpretační problém, co rozumět průjezdem a co pobytem).

Rovnováha mezi zájmem na flexibilním plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva a parlamentní kontrolou je pak naplňována ustanovením čl. 43 odst. 6 Ústavy, podle něhož zmíněná rozhodnutí vlády musejí být oznámena Parlamentu; již nesouhlas jedné komory přitom postačuje ke zrušení rozhodnutí vlády.