Drobečková navigace

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Ústava České republiky (Ústava) byla Českou národní radou přijata dne 16. 12. 1992 jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb., když z 200 členné Národní rady bylo přítomných 198 poslanců, pro přijetí návrhu jich hlasovalo 172, 16 poslanců hlasovalo proti a 10 poslanců se hlasování zdrželo. Platnou se Ústava stala publikací ve Sbírce zákonu dne 28. 12. 1992 a účinnou dnem 1. 1. 1993. Ústava obsahuje preambuli a člení se do osmi hlav, jež zahrnují základní ustanovení, instituce moci zákonodárné, moci výkonné, moci soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu, přechodná a závěrečná ustanovení; ke dni přijetí měla 113 článků.

 Ústavodárce v preambuli jako v uvozovacím prohlášení k Ústavě deklaruje kontinuitu samostatného českého státu s integrujícími tradicemi státnosti zemí Koruny české i státnosti československé a zdůrazňuje základní občanská, lidskoprávní a další hodnotová a státoprávní východiska Ústavy. Text preambule současně plní funkci interpretačních a aplikačních směrnic.  Mezi základní aspekty státu, které jsou dále upraveny v jednotlivých hlavách Ústavy v současném znění (ke dni 30. 6. 2015), náleží především jeho suverenita (svrchovanost) a samostatnost, republikánská a demokratická forma, parlamentarismus a dělba moci, jednotný a unitární charakter, právní charakter, respekt k lidským právům a svobodám, k právu na územní samosprávu a k ochraně těchto práv, k dodržování závazků plynoucích z mezinárodního práva a respekt k členství České republiky v nadstátní (evropské) unijní organizaci.

Ústava současně přinesla staronový pojem ústavního pořádku (čl. 3, čl. 112 odst. 1), který v jejím ústavním kontextu představuje obecný pojem zahrnující samotnou Ústavu, Listinu základních práv a svobod (která byla součástí československého právního řádu již od roku 1991) a další, v citovaném čl. 112 odst. 1 Ústavy uvedené prameny práva, tj. ústavní zákony přijaté podle Ústavy, ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Ústavní soud ve své době v široce komentovaném  nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 poukázal na to, že právě uvedený výčet součástí ústavního pořádku považuje za demonstrativní, neboť jeho součást tvoří rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách inkorporované do českého právního řádu podle právní úpravy platné do 31. 5. 2002 (tj. před účinností Ústavu měnícího ústavního zákona č. 395/2001 Sb. neboli tzv. euronovely Ústavy). V každém případě však koncept ústavního pořádku jednak vypovídá o tom, že vedle pojmu Ústavy je nutno rozlišovat ústavu České republiky v širším smyslu a jednak z formálního hlediska svědčí o jejím polylegálním charakteru, který se postupným přijímáním nových ústavních zákonů či novelizací stávajících v žádném případě neoslabuje, a lze proto hovořit o polylegálním ústavním základu ústavního systému České republiky. S ohledem na právě uvedené nelze pochopitelně nezmínit ani rigidní charakter ústavy České republiky, o němž vypovídá mimo jiné  čl. 39 odst. 4 Ústavy, který k přijetí ústavního zákona vyžaduje tzv. asymetrickou kvalifikovanou většinu, tj. souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, zatímco k přijetí běžného zákona je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, a to za přítomnosti alespoň jedné třetiny členů každé z obou komor (Poslanecké sněmovny a Senátu)  Parlamentu České republiky (čl. 39 odst. 2 a odst. 1 Ústavy).

V souvislosti s prameny ústavního práva je nutno zdůraznit zásadní význam Ústavy a Listiny, které principiálně a systémově tvoří dvě hlavní součásti ústavního pořádku a ústavního systému České republiky vůbec. Obsahově se jedná o dvě východiskové hmotněprávní součásti ústavy České republiky. Jsou sice od sebe (z ústavně politických důvodů majících kořeny v době přijímání Ústavy) formálně oddělené, avšak z hlediska moderního konstitucionalismu a předmětu jeho právní úpravy spolu koncepčně (s ohledem na jejich občanský a přirozenoprávní charakter), věcně a organicky úzce souvisejí. Ústava v tomto konceptu zakotvuje především principiální ústavní hodnoty (v rámci základních ustanovení), ústavně institucionální předpoklady výkonu státní moci (v podobě ustavení a následného fungování ústavních orgánů a jejich vztahů) a organizačně procesní stránky podoby a fungování státu (ať se již jedná o tvorbu práva, formy a pravidla pro ustanovování osob do funkcí, základní pravidla pro jednací řády). Dále představuje východiskovou úpravu  pro ustavení a fungování územní a místní samosprávy. Listina prostřednictvím svých ustanovení zakotvuje úpravu ústavního statusu člověka a občana, tedy jeho základních práv a svobod. Listina také vypovídá o charakteristice České republiky jako laického státu (čl. 2 odst. 1).

  Pro výklad obsahu ústavy České republiky (včetně preambule Ústavy ČR) proto platí, že je ji nutno vykládat systémově, ve všech souvislostech. Jedním z klíčových ustanovení Ústavy ČR je čl. 9 odst. 2, který přináší koncept podstatných náležitostí demokratického právního státu, jehož jádro  - jak je obecně přijímáno -  spočívá na zajištění a ochraně principů ústavního systému České republiky. Předmětem této ochrany jsou výše připomenuté aspekty státu, které v sobě povětšinou zahrnují hodnoty, jež reprezentují demokratické předpoklady politického pluralismu a svobodné politické soutěže, ustavení a výkonu veřejné moci, základní lidská práva a svobody, uplatňování politiky právního a ústavního státu. Tyto hodnoty však nelze v ústavě České republiky nalézt v podobě určitého či úplného výčtu v právně pozitivní rovině nebo i mimo ni (k tomu srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93).  Ostatně nadpozitivní (nadústavní) charakter těchto hodnot je skryt v jejich materiální identitě (věrohodnosti a důslednosti) a kontinuitě (nepřetržitosti) jejich působení. Obecněji řečeno čl. 9 odst. 2 Ústavy na straně jedné zavazuje orgány veřejné moci  přispívat k jejich naplňování a zachovávání identity a kontinuity ústavy České republiky a současně na straně druhé také k jejich dalšímu vymezování či zpřesňování (srov. také Rychetský In: Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol., 2015, str. 96).         

Z hlediska ústavních východisek významných pro dynamiku a současně kontinuitu právního řádu plnil a stále plní významnou funkci a úlohu ústavní zákon České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Recepční úprava se týkala a i nadále se týká (mimo přenesení působnosti nejvyšších a ústředních orgánů ČSFR na orgány České republiky) především recepce v den zániku ČSFR platných právních předpisů ČSFR s tím, že nelze použít jejich ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR a příslušností České republiky k ní. V případě rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem ČSFR a předpisy ČSFR téže právní sily se postupuje podle právního předpisu České republiky.

Komentářová literatura:

Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky. Svazek I.: Ústava České republiky, Prah: Linde, 1994.

Hendrych, D., Svoboda, C. a kolektiv: Ústava České republiky. Komentář. 1. Vydání. Praha, C. H. Beck 1997.

Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 1. Vyd. Praha C. h. Beck, 2007.

Klíma, K. et al.: Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009.

Banýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L.: Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde 2010.

Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon  o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015.